Tento příspěvek byl přečten4krát!
Čeleď: Alcidae Leach, 1820 – alkovití
Synonyma: Alca arctica Linnaeus, 1758; Mormon fratercula (Linnaeus, 1758)
Další názvy: Atlantic Puffin (angl.), Papageitaucher (něm.), lundi (islandsky), maskonur zwyczajny (pol.)
Popis: Papuchalk severní (Fratercula arctica) je středně velký mořský pták z čeledi alkovitých, dorůstající délky těla 26–30 cm s rozpětím křídel 47–63 cm (hmotnost 310–550 g). Má zavalité tělo, krátký krk, velkou hlavu a krátká křídla uzpůsobená k rychlému letu i potápění. Svrchní strana těla (temeno, týl, hřbet, křídla a ocas) je sytě černá, zatímco břicho a hruď jsou čistě bílé. Tváře jsou světle šedé až bělavé a jsou odděleny výrazným černým límcem.
Nezaměnitelným znakem dospělých ptáků ve svatebním šatě (v době hnízdění) je mohutný, ze stran zploštělý trojúhelníkovitý zobák zářivě červenooranžové, žluté a modrošedé barvy, doplněný jasně oranžovými až červenými plovacími blánami na nohách a výrazným kožovitým lemem kolem očí. Po skončení hnízdní sezóny vnější pestré rohovitě ztlustlé části zobáku opadávají, zobák se zmenší a ztmavne, tváře zešednou a nohy vyblednou do žlutooranžové. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, samci bývají v průměru o něco větší než samice.
Rozšíření: Papuchalk severní obývá chladné vody severního Atlantického oceánu a přilehlé části Severního ledového oceánu. Hnízdí na skalnatých pobřežích a ostrovech od východního pobřeží Severní Ameriky (Maine, Newfoundland, Labrador) a Grónska přes Island, Faerské ostrovy, Britské ostrovy, Norsko až po Špicberky a Novou Zemi; izolované kolonie zasahují na jih až do severní Francie (Bretaň).
Island hostí největší hnízdní populaci tohoto druhu na světě – pravidelně zde hnízdí zhruba 60 % světové populace (miliony párů, zejména na ostrovech Vestmannaeyjar, na útesech Látrabjarg či na poloostrově Dyrhólaey). Mimo hnízdní období tráví papuchalci většinu roku na otevřeném moři, daleko od pobřeží.
Ekologie a biologie: Papuchalci jsou vynikající plavci a potápěči – pod vodou se nepohybují nohama, ale „létají“ pomocí částečně rozevřených křídel, zatímco nohy slouží jako kormidlo. Dokážou se potopit do hloubky až 60 metrů (běžně loví v hloubce do 30 m) a pod vodou vydrží zhruba 30–60 sekund. Jejich hlavní potravou jsou drobné hejnové ryby (především smáčci, sledi a huňáčci severní), v menší míře korýši a měkkýši.
Hnízdí v obrovských, hlučných koloniích na travnatých svazích nad mořskými útesy nebo v kamenných sutích. Pomocí silného zobáku a ostrých drápů si vyhrabávají podzemní nory dlouhé 70–150 cm, na jejichž konci samice v květnu až červnu snese jediné bílé vejce. Oba rodiče se v sezení na vejci střídají po dobu přibližně 39–43 dnů. Vylíhlé mládě (tzv. puffling) krmí oba rodiče po dalších 38–44 dnů. Jakmile mládě doroste, opouští noru v noci (aby se vyhnulo predátorům, jako jsou racci a chaluhy) a vydává se přímo na otevřené moře, kde následující 3–5 let dospívá, než se vrátí zpět do rodné kolonie.
Jak druh poznat v terénu a nezaměnit jej (Průvodce pro veřejnost)
Díky svému pestrému zobáku a černo-bílému zbarvení je papuchalk severní v Evropě prakticky nezaměnitelný. Při pozorování na moři či na útesech je dobré všímat si těchto detailů:
• Způsob letu: Protože má krátká křídla v poměru k zavalitému tělu, musí mávat křídly velmi rychle (až 400 úderů za minutu) a létá nízko nad hladinou v přímém směru.
• Zimní a nedospělí jedinci: Mladí ptáci (1.–2. rok života) a dospělci v zimním šatě nemají pestrý, vysoký zobák – jejich zobák je menší, tmavě šedohnědý a tváře jsou tmavší, takže z dálky mohou připomínat alky malé (Alle alle) nebo alkouny úzkozobé (Uria aalge).
• Zobák plný rybek: Papuchalk má na patře zobáku a na jazyku drobné dozadu zahnuté ostny, které mu umožňují zachytit a udržet v zobáku více rybek najednou, zatímco loví další (rekordní pozorování čítají přes 60 drobných rybek v jednom zobáku).
Zajímavost: Záchrana mláďat na ostrovech Vestmannaeyjar
Na islandském souostroví Vestmannaeyjar (Heimaey), kde sídlí největší kolonie papuchalků na světě, dochází koncem léta k unikátní tradici zapojení veřejnosti do ochrany přírody. Mladí papuchalci opouštějící v noci hnízdní nory se orientují podle odrazu měsíčního svitu na mořské hladině. Pouliční osvětlení města je však často zmate a mláďata nalétávají do ulic. Místní obyvatelé a děti je proto večer sbírají do krabic a následující den je společně vypouštějí bezpečně z útesů na otevřené moře.
Význam v ekosystému a ochrana: Papuchalk severní je klíčovým bioindikátorem zdraví severoatlantických mořských ekosystémů. Protože je v době výchovy mláďat silně závislý na dostupnosti drobných tučných ryb v blízkosti hnízdních kolonií, změny v populacích papuchalků okamžitě odrážejí oteplování oceánů, posuny mořských proudů i nadměrný rybolov.
V globálním Červeném seznamu IUCN je papuchalk severní veden v kategorii zranitelný (Vulnerable – VU) z důvodu dlouhodobého poklesu evropských populací. Při jeho pozorování v přírodě (např. na islandských útesech) je nezbytné dodržovat vyznačené stezky a nevstupovat na travnaté okraje útesů – pod tenkou vrstvou drnu se totiž nachází hustá síť hnízdních nor, které by se pod vahou člověka snadno propadly a ohrozily hnízdící ptáky i samotné návštěvníky.
Autor textu a fotografií: Daniel Hrčka
Fotografováno 29.7.2025.

Tento článek vznikl s využitím odborných poznatků a terénních pozorování získaných během třítýdenního pracovního stínování na Islandu v rámci projektu Erasmus+ Nejkratší cesta do přírody (2024-2-CZ01-KA122-ADU-000267519), spolufinancovaného Evropskou unií.



Poslat emailem




