PROKOPSKÉ ÚDOLÍ – přírodní rezervace

Publikováno: 30.12.2015 | Autor: Daniel Hrčka

Tento příspěvek byl přečten3546krát!

Osou Přírodní rezervace Prokopské údolí je ostře zaříznuté údolí Dalejského potoka od ústí do Vltavy až po retenční nádrž Asuán pod sídlištěm Velká Ohrada. Přitom míjí Hlubočepy, Barrandov a Jinonice. Jako chráněné území bylo vyhlášeno několik samostatných částí, zpravidla označovaných jako Děvín, Albrechtův vrch, Hemrovy skály, Butovické hradiště, Punčocha, Pustá stráň, Ostruha, Špičák, Sv. Prokop, Hřebenáč, Manychův vrch, U bašty, Nad hřbitovem, Bílá rokle, Vysoká, Lom Kační a Dalejský háj.

Přírodní rezervace byla vyhlášena chráněným územím v roce 1978 pro ochranu geologicko-paleontologických hodnot charakteristických teplomilných společenstev flory a fauny tohoto území. Pro svoji přírodovědnou pestrost bylo Prokopské údolí navrženo také do seznamu evropsky významných lokalit. Evropsky významná lokalita Prokopské údolí zahrnuje jak stávají PR Prokopské údolí, tak také PP Opatřilka –Červený lom a některé další, dosud nechráněné části (viz článek Prokopské údolí – evropsky významná lokalita).

Vzdálenost mezi východním a západním výběžkem přírodní rezervace dosahuje téměř 4,5 km. Nepřekvapí proto, že území je geologicky velmi pestré. Geologický podkladem jsou křemence, břidlice a vápence. Zajímavostí jsou projevy bazaltového vulkanismu v místě Novoveské sopky, jejíž součástí jsou Hemrovy skály a Albrechtův vrch. Odlišný geologický podklad se odpovídajícím způsobem projevuje i v odlišném floristickém složení.

V přírodní rezervaci se objevuje několik základních typů společenstev. Jednak je to bazifilní vegetace efemér a sukulentů, která se objevuje na skalních teráskách, na skalnatých svazích, při hranách skal a v rozvolněných porostech suchých trávníků, příp. na sutích. Nejčastěji tvoří mozaiku s dalšími biotopy, především skalními trávníky sv. Alysso-Festucion pallentis. Konkrétně zde bývá rozlišována bazifilní vegetace skalních výchozů s rozchodníkem bílým as. Alysso alyssoidis-Sedetum. Dominantním druhem je rozchodník bílý (Sedum album).

Dalším typem vegetace je skalní vegetace s kostřavou sivou (Festuca pallens). Jedná se o druhově bohaté trávníky vyskytující se na skalách, skalních římsách, teráskách, na hranách svahů. Rozlišit lze tři asociace: tařicovou vegetaci silikátových skal as. Festuco pallentis-Aurinietum saxatilis, kostřavovou vegetaci středočeských a severočeských minerálně bohatých skal as. Seselio ossei-Festucetum pallentis a skalní vegetaci s česnekem šerým horským as. Sedo albi-Allietum montani.

K severu obrácené svahy (v zářezech skal nebo lokálně i jinde) hostí pěchavové trávníky. Jsou zastoupeny ve větší části území. Výrazně dominantním druhem je pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea). Z dalších obvyklých druhů to je např. devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum subsp. obscurum), kostřava sivá (Festuca pallens), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), devaterník šedý (Helianthemum canum), krvavec menší (Sanguisorba minor), hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), jestřábník zední (Hieracium murorum), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum) a česbek šerý horský (Allium senescens subsp. montanum).

Úzkolisté suché trávníky jsou zastoupeny na svazích orientovaných převážně k jihu s mělkou vrstvou půdy. Větších ploch dosahují na Albrechtově vrchu, objevují se na Hemrových skalách, Bílých skalách, svazích Nad koupalištěm, Punčoše, Špičáku. Porosty je možné zařadit nejčastěji mezi středočeské a severočeské skalní stepi s kostřavou walliskou as. Erysimo crepidifolii-Festucetum valesiaceae. Dále stepní vegetaci s péřitými kavyly as. Koelerio macranthae-Stipetum joannis, která tvoří část svahů pod plošinou butovického hradiště. A stepní pastviny s kostřavou walliskou a kavylem vláskovitým as. Festuco valesiacae-Stipetum capillatae.

Širokolisté suché trávníky byly zjištěny na místech s hlubší půdou, zejména na jižních svazích, ale i na svazích jiné orientace (západních, případně severních). Jsou členy mozaiky na většině výslunných svazích v území. Výrazně dominantním druhem je válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), příp. sveřep vzpřímený (Bromus erectus). Ostatní druhy spíše naznačují přechod k dalším typům suchých trávníků. Vegetačně odpovídají dobře společenstvu as. Scabioso ochroleuceae-Brachypodietum pinnati.

Suťové lesy v typické podobě jsou vyvinuty ve východní polovině Dalejského háje, spíše v její východní třetině. Na zazemňující se suti tvoří složku stromového a keřového patra typické suťové dřeviny – javory a lípy. Více na západ mají porosty charakter svahových dubohabřin. Přestože habry v nižších polohách tvoří charakteristickou složku suťových lesů, jsou v Dalejském háji, resp. v jeho dolní polovině, zastoupeny více než habry hlavně duby.

V Prokopském údolí se i přes dlouhodobé působení člověka zachovaly fragmenty přirozených lesů na severních svazích nad Dalejským potokem pod zástavbou sídliště Barrandov a Klukovic v lokalitě zvané „Dalejský háj“. Tyto fragmenty přirozených lesů mají pozměněnou strukturu a došlo v nich k posunu v druhovém složení, některé dřeviny předpokládané v původních společenstvech chybí. V Dalejském háji se však vyskytují významné rostlinné a živočišné druhy habrových doubrav a suťových lesů. Výskyt některých druhů brouků dokládá kontinuální existenci lesa v této lokalitě.

V kategorii silně ohrožených druhů byl zjištěn výskyt sasanky lesní (Anemone sylvestris), křivatce rolního (Gagea villosa), kosatce bezlistého (Iris aphylla), modřence tenkokvětého (Muscari tenuiflorum), koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica), česneku tuhého (Allium strictum), křivatce českého (Gagea bohemica), devaterníku šedého (Helianthemum canum), žluťuchy smrduté (Thalictrum foetidum), tořice rolní (Torilis arvensis), rozrazilu trojlaločného (Veronica triloba).