NA SKÁLÁCH U ODOLENY VODY

Publikováno: 28.12.2016 | Autor: Daniel Hrčka

Tento příspěvek byl přečten2610krát!

Zalesněný hřebínek táhnoucí se od Odoleny Vody směrem na Dřínov se označuje jako Velké vršky. Zřejmě v poměru k „malým“ vrškům, které byly vyhlášeny jako chráněné území Vršky pod Špičákem (společně s vrchem Špičák o nadmořské výšce 250 mn.m.). Celý hřebínek je součástí sopečného pásma, které se táhlo od Špičáku a končilo u dnešní železniční trati Úžice-Netřeba kótou Na Skálách o nadmořské výšce 193 m n.m.

Sopečná činnost zde probíhala už v období starohor, zanechala po sobě vulkanické horniny typu bazaltů a andezitobazaltů, které mají převážně zásadité složení. Na takových podkladech se vyvíjí i druhově nejbohatší a nejcennější vegetace. Původ celého masívu je stejný a stejná byla i vegetace a využití tohoto území. Skalní výchozy a okolní louky se využívaly jako pastviny a představovaly cennou stepní enklávu s řadou vzácných teplomilných druhů, které do těchto míst migrovaly v klimaticky příhodných podmínkách čtvrtohor.

Tento stav trval přibližně do 60. let 20. století. Stepní pahorky, které před rozoráním chránil skalnatý podklad, byly zalesněny produkčními dřevinami – borovicí, modřínem, dubem červeným a smrkem. Co v těchto místech se můžeme dnes už jen domnívat podle posledních (a stále cenných) fragmentů teplomilné vegetace a z části, která byla tomuto zvěrstvu uchráněna a v roce 2012 vyhlášena jako Přírodní rezervace Vršky pod Špičákem.

Menších skalnatých výchozů je rozmístěno na zalesněném hřebínku hned několik. V závislosti na zapojení stromového patra zde můžeme nalézt nejčastěji vegetaci úzkolistých suchých trávníků s kostřavou žlábkatou (Festuca rupicola), v lepším případě i kostřavou walliskou (Festuca valesiaca). Doplňují je běžnější stepní druhy, jako je máčka ladní (Eryngium campestre), hadinec obecný (Echium vulgare), krvavec menší (Sanguisorba minor), smělek štíhlý (Koeleria macrantha), lipnice cibulkatá (Poa bulbosa), snědek Kochův (Ornithogalum kochii), huseníček rolní (Arabidopsis thaliana), jahodník trávnice (Fragaria viridis), písečnice douškolistá (Arenaria serpyllifolia agg.), penízek prorostlý (Thlaspi perfoliatum), mochna písečná (Potentilla arenaria) nebo mateřídouška pannonská (Thymus pannonicus).

Ze zajímavějších druhů zde na více místech roste rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata), vedený v červeném seznamu ohrožených druhů. Na kamenité suti v rozvolněném porostu křovin byla pozorována v několika desítkách rostlin ohrožená žluťucha menší (Thalictrum minus). Bezkonkurenčně nejzajímavějším nálezem je ale výskyt pryskyřníku ilyrského (Ranunculus illyricus). Tento chráněný silně ohrožený druh se vyskytuje ještě na několika málo lokalitách v okolí Odolené Vody, je celkově vzácný. Jako pontický prvek se k nám rozšířil z jihoukrajinských a jihoruských stepí v klimaticky sušší části poledové doby – v boreálu, tedy někdy cca před 9700-7750 lety, kdy byla průměrná roční teplota o asi 2°C vyšší než dnes.

Ve fragmentech se vyvíjejí na výslunných místech s hlubším půdním horizontem širokolisté suché trávníky, ve kterých dominuje sveřep vzpřímený (Bromus erectus), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), doplněné např. o tužebník obecný (Filipendula vulgaris), jahodník trávnici (Fragaria viridis), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos) nebo řepík lékařský (Agrimonia eupatoria).

Na skalních výchozech s minimálním půdním pokryvem se objevují acidofilní trávníky mělkých půd s vegetací efemér a sukulentů. Převažuje v nich chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis) nebo i jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella). Ze vzácných druhů byl pozorován časně jarní druh rozrazil Dilleniův (Veronica dillenii) ve stovkách jedinců. V neuzavřených porostech mají často převahu i mechy. Doplňují je další druhy, jako tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), mochna stříbrná (Potentilla argentea), šťovík menší (Rumex acetosella), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), příp. rozchodníky (Sedum sexangulare).

Suché trávníky se objevují i v lesním lemu, kam se lesní výsadby již nedostaly, příp. v ojedinělých lučních porostech, kde se na povrch dostává skalnaté podloží, často v okolí roztroušených balvanů. Místy jsou patrné závrty, zřejmě po lokálních lůmcích.

Tam, kde na povrch nevystupuje skalnaté podloží, se vyvíjejí luční mezofilní porosty s ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius), srhou říznačkou (Dactylis glomerata), svízelem syřišťovým (Galium verum), chrastavcem rolní (Knautia arvensis). Pěkným druhem lučních porostů je ohrožený pcháč bělohlavý (Cirsium eriophorum), v době květu nepřehlédnutelný „bodlák“, jehož až 1,5 metru vysoké lodyhy jsou zakončeny až 7 cm širokými úbory.

Tím, že se porosty neudržují, šíří se v nich konkurenčně velmi silná tráva třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), která je schopná ostatní luční druhy doslova převálcovat. Současně se šíří křoviny – zejména hlohy (Crataegus sp.) a růže (Rosa sp.). Tento stav ale nelze brát jako vyloženě negativní – rozvolněné křovinné porosty využívá jako své útočiště (ale i jako potravní základnu) řada druhů ptáků. To stejné platí v místech zjevně bývalých sadů, kde se objevují pozůstatky hrušní (Pyrus communis), jabloní (Malus domestica) a třešní (Prunus avium). V místech zjevně bývalých zahrad je možné zaznamenat parkové keře, jako jsou šeříky (Syringa vulgaris).

Vlastní lesní porosty nepředstavují nic výjimečného. Ve stromovém patře je zastoupená především borovice lesní (Pinus sylvestris), modříny, (Larix decidua), severoamerický dub červený (Quercus rubra) a smrk ztepilý (Picea abies). V bylinném podrostu se objevují běžné druhy, mimo semenáčků dřevin to jsou např. ostružiníky (Rubus fruticosus agg.), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kuklík městský (Geum urbanum), kopřivy (Urtica dioica), svízel přítula (Galium aparine) nebo netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora). Mezi keři se objevují mahalebky (Prunus mahaleb), ptačí zoby (Ligustrum vulgare), svídy (Cornus sanguinea), řešetláky (Rhamnus cathartica), bezy (Sambucus nigra), hlohy (Crataegus sp.), brsleny (Euonymus europaea) a další. Místy je zastoupen i dub zimní (Quercus petraea), ani tady ale bylinný podrost nepřekvapí ničím výjimečným (např. charakterem teplomilné doubravy).

V úzkém pruhu mladých výsadeb lípy srdčité (Tilia cordata), cca 250 metrů jižně od trati Úžice-Netřeba, roste až v desetitisících exemplářů okrotice bílá (Cephalanthera damasonium). Tato pěkná vstavačovitá rostlina je chráněná zákonem jako ohrožený druh. V poslední době má spíše tendenci se šířit a to zejména v mladých lipových výsadbách na původně nelesní půdě.